‘Terapie mi zachránila život,’ říká Hedi, která se 12 let sebepoškozovala. Co jí pomohlo přestat?

27 Dub ‘Terapie mi zachránila život,’ říká Hedi, která se 12 let sebepoškozovala. Co jí pomohlo přestat?

Krátký rozhovor o psychických problémech a sebepoškozování. Jak přemýšlí a přemýšlela žena, která se 12 let sebepoškozovala a co jí pomohlo se z tohoto začarovaného kruhu dostat ven?

Jasmin Ježková pro solidární projekt Já – Ty – My Spolu v bezpečí

TW: Sebepoškozování, psychické obtíže, deprese

Heidi, jak jsme ji společně pojmenovaly pro účely tohoto rozhovoru (aby mohla zůstat v anonymitě), je mezi 25-35 lety. Od malička trpí psychickými problémy a sebepoškozuje se. Po dlouhých letech, kdy byla na své boje sama a před svým okolím je skrývala, si konečně našla terapii a podpůrnou skupinu. Obojí jí pomohlo. Dnes už se více než 3 roky nesebepoškozuje a žije v daleko větší harmonii. V tomto krátkém rozhovoru bychom rády představily elementární přemýšlení někoho, kdo si ubližuje a zároveň zmínily i pár tipů, jak si pomoci – techniky, které pomohly Hedi. 

Kdy jsi se sebepoškozováním začala?

Nepamatuji si to přesně, ale vím, že jsem byla ještě dítě. Nějaké první náznaky a snahy si ublížit si matně pamatuji již ve druhé třídě, tedy cca v 8 letech. Hodně se to rozjelo až kolem 7. třídy, kdy jsem prožívala psychicky velmi vypjaté období. Pravidelně jsem se pak sebepoškozovala od cca 14 dalších 12 let. 

Pamatuješ si ty prvotní důvody, proč jsi s tím vůbec začala?

Nekonkrétně, ale pamatuji si ten pocit. Tenkrát jsem nevěděla, co mi je, ale dnes už vím, že jsem měla formu deprese. Cítila jsem se prázdná, nechtěná, nemilovatelná, cítila jsem, že příliš cítím a potřebovala jsem cítit něco jiného než prázdnotu a nekonečný smutek. Pamatuju si, že jsem si psala, že ‘bolest utiší jen větší bolest’.

Vědělo o sebepoškozování tvé okolí? 

Vůbec ne. Strašně jsem se za to styděla. Na jednu stranu jsem napůl chtěla, aby si okolí všimnulo a pochopilo, jak moc je mi zle, protože jsem to nedokázala sama říci. Ale na druhou stranu vždy, když už přišel sebemenší náznak toho, že si někdo všimnul, jsem to rychle odtlačila pryč z tohoto tématu. Styděla jsem se za to a připadala jsem si jako blázen. Ve svém nitru jsem si to zároveň ale trochu romantizovala. 

Jak sis to rozmantizovala? 

Cítila jsem se jako tajná superhrdinka/mučednice, která pomáhá všem ostatním, ale nikdo si nikdy nevšimne, jak moc ona vlastně trpí. Zároveň jsem tak trochu dávala ruce pryč od svých rozhodnutí a své odpovědnosti. Také jsem jizvy brala jako fyzickou připomínku toho, co jsem cítila uvnitř. 

Mluvíš o dávání rukou pryč od odpovědnosti – v jakém smyslu? 

To, že jsem si ubližovala, byl můj coping mechanismus. Bylo mi zle a neuměla jsme si říci o pomoc a prostor. Chtěla jsem trpět, protože ‘to tak bylo správně’ – kdo tiše netrpí, ten přece není správný člověk – to jsem si myslela. Měla jsem pocit, že musím dát všechno druhým a nic sobě. A tím, že se mě nikdo nikdy nezeptal, jak mi ve skutečnosti je a co cítím, ‘bylo vlastně v pořádku, že jsem to takhle řešila a byla to vina těch druhých.’ Já jsem za to nemohla a kdyby se něco stalo, bylo by aspoň vidět, jak moc jsem v životě trpěla pro ty druhé. Což, jsem si myslela, je úžasně ušlechtilé. Teď už vím, že je tohle myšlení toxické, a to především pro mě samotnou. 

Jak jsi se sebepoškozovala? 

Taková klasika – řezala jsem se žiletkou, žiletkovým nožíkem, pálila jsem se cigaretami, plamenem, nadužívala jsem léky, abych se trochu ‘vypnula’, nejedla jsem, jedla moc, mlátila rukou do zdí, věcí apod., jedno krátké období jsem se ‘vypínala’ i skrz sex. Vyjadřovalo to vše, co jsem měla v sobě, jak jsem trpěla a nevěděla, co se sebou dělat. A jak moc jsem se neměla ráda a byla ochotna si ubližovat na těle i duši. Bylo to tak, že jsem se sebou nemohla být, nemohla jsem být se svými myšlenkami a všechno tohle pomáhalo se potrestat, odvést pozornost od bolesti v duši a tak. 

Teď už se ráda máš? Můžeš už se sebou být? 

Rozhodně daleko, daleko, daleko více než kdy dřív. A vím, že pomalu kráčím na nějaké moc krásné místo, kde budu sama k sobě ještě laskavější, než dokážu být teď. Ne vždy jsem schopna se milovat a být se sebou, ale cítím k sobě daleko větší respekt a vřelost, náklonnost. 

Znamená to, že už si neubližuješ?

Znamená to, že se snažím si aktivně (a potažmo pasivně) neromantizovat své vlastní utrpení. Neřežu se, nepálím se, neubližuji si skrze sex, nevypínám se léky,… Někdy se stane, že se třeba přepínám, čímž si vlastně také trochu ubližuju, nebo jsem na sebe v myšlenkách ošklivá, nebo se nemám ráda a nevydržím to a lehce bouchnu rukou do zdi, ale je to daleko méně na aktivní úrovni a více s tím bojuji. A už s tím umím lépe pracovat. 

Jak se to změnilo? Že jsi vyrovnanější, máš se více ráda, jsi více “střízlivá”,  a už si tolik a tak moc neubližuješ?

Pomohla mi hlavně dlouhá léta terapie a sebeobjevování. To, že jsem pochopila motivy svého chování a dokázala si k sobě najít cestu. Vlastně jsem se učila přemýšlet úplně jinak od úplného začátku – jak vnímat svět, jak jinak přemýšlet, být k sobě milá, shovívavá, stále jen nedávat a třeba si i brát a vypořádávat se s výčitkami, které cítím. A pořád je to náročné a jsou dny, kdy se nemám ráda, je mi smutno, jsem toxická a chci se třeba pořezat, ale neudělám to. 

Co ti pomůže to neudělat? 

Vždy si připomínám, jak moc velký progres už mám za sebou a že vrátit se zpět by znamenalo sice momentální úlevu, ale v dlouhodobém horizontu by mě to vrátilo do daleko těžších a emočně náročnějších chvil. A jasně, někdy je mi to jedno, protože nedokážu vidět za bolest, kterou zrovna cítím, pak mi pomáhá, když si vezmu k ruce předem sepsané PRO a PROTI z technik DBT. Nebo třeba když se šíleně nahlas vybrečím a všechno to pustím, až usnu. Někdy pomůže ponořit si hlavu do ledové vody. Jednu dobu mi pomáhalo i udělat si selfie a konfrontovat se s tím, komu bych ubližovala – je to reálnější, i když se třeba nacházím na poli disociace od své osoby. Hodně mi pomáhají techniky DBT obecně, to doporučuji a jiné zdravé mechanismy, které jsem zjistila jako funkční. Nejtěžší je ale vždycky hlavně začít, dát si slib, že už si člověk neublíží a čím déle jsem to vydržela, tím spíš si už nechci ublížit. A nechci ubližovat ani té své malé holce uvnitř. Nechci být hrubá na někoho, kdo je láska mého života. A když ani to nepomůže, tak stále nechci mít jizvy na těle, které budu muset vysvětlovat a nechci se před druhými dospělými lidmi cítit trapně.

Co bys poradila někomu, kdo je lapen v síti sebepoškozování? 

Aby se co nejdříve svěřil do péče terapeuta, možná i psychiatra, bude-li to vyhodnoceno terapeutem jako potřeba. Někdy je medikace důležitá berlička. A rozhodně to nevzdávat, pokud jim ten první terapeut/psychiatr nesedne. Najít další. Já jsem také musela hledat. A pak si taky sepsat důvody, proč to vlastně nechce dělat dál a předem se připravit na situace, kdy by mohla přijít chuť si ublížit a postupovat podle plánu, který budou mít předpřipravený. Prostě jen vytáhnou papír s instrukcemi a bezmyšlenkovitě pojedou, dokud nezmizí ta touha. Mně vždycky pomůže jít to zaspat. To nejhorší odezní, člověk se trochu uklidní a dokáže věci vidět více racionálně. Ale základ je rozhodně ta terapie. A to pro každého, kdo má psychické potíže. Není to nic za co by se člověk měl stydět. Mně terapie zachránila život.