Proč násilí na ženách není *haha*

07 Lis Proč násilí na ženách není *haha*

Jasmin Ježková, článek pro projekt Já-Ty-My Spolu v bezpečí

Polovina obyvatel planety žije v neustálém strachu a rozhodně to není vtipné. Proč se nesměju násilí na ženách? 
Při nedávném projíždění své facebookové zdi jsem narazila na příspěvek, který mě šokoval. Humoristický web sdílel odkaz na článek, jehož titulek zněl „Dallas Man Shot Woman to Death After She Defeated Him In Basketball Pickup Game – WTF“ (lze volně přeložit jako: Muž z Dallasu zastřelil ženu poté, kdy ho porazila v basketu). Šokující pro mě ale překvapivě nebyl tolik samotný obsah sdělení (který rozhodně považuji za otřesný a alarmující), ale reakce ostatních uživatelů Facebooku. Kromě logických reakcí, jako je zděšení, lítost a smutek, se totiž pod příspěvkem objevovaly i komentáře, které se snažily najít vinu na straně oběti. Především mě ale zarazily převládající zoufalé pokusy o jakýsi humor – ať už se pomocí komentáře strefovaly do oběti, či pachatele („Dallas Man: 1, Florida Man:0“, „Aspoň si bude moci zahrát basket ve vězení“, „Alespoň tu poslední ránu vystřelil on.“, „A co jiného měl jako udělat?“), nebo se skrýval v různých memes, GIFech, smajlících, zkratkách či „haha“ reakcích.

Každá třetí žena! 
Ačkoliv jsem si myslela, že po celém světě páchané násilí na ženách není předmětem žertování, čtyři tisíce lidí se se mnou rozhodly pomocí „haha“ smajlíka nesouhlasit. A ačkoliv je tato situace naprosto absurdní a někomu možná právě tato absurdita přijde dostatečná na podobné reakce, pro polovinu lidí na této planetě je to realita jejich světa. 

• Do věku 19 let zažila genderově podmíněné násilí téměř čtvrtina dívek. (zdroj)
• Každá třetí žena na světě zažila fyzické a psychické násilí. (zdroj)
• Celosvětově se násilí páchané na ženách během COVID-19 zvýšilo. (zdroj) 
• Každá třetí žena zažila nějakou formu fyzického násilí ze strany intimního partnera. (zdroj)
• Méně než 40 % žen, které zažily násilí, vyhledá jakoukoli pomoc. (zdroj).
• Každý druhý pachatel znásilnění je v ČR potrestán podmíněným trestem (zdroj). 
• Další statistiky v angličtině
• Další statistiky v češtině – zdroj 1 a zdroj 2

Na těchto datech mi nepřijde nic vtipného. Nechci se s pachutí usmát nad představou ješitnosti muže, který zastřelí ženu, protože je v něčem lepší než on. Nemám chuť se usmívat, protože se v tomto světě necítím bezpečně.

Tím, že jako společnost vnímáme násilí páchané na ženách jako něco, čemu se dá smát, popíráme závažnost této skutečnosti. Každý z nás zná alespoň jednu ženu, která nějakou formu obtěžování či násilí zažila. A pravděpodobně jich zná hned několik. Je projevem ignorance myslet si, že podobná témata mohou být součástí humoru, navíc takto normalizovaného. Naopak bychom si měli uvědomit, že boj s genderově podmíněným násílím není ještě ani zdaleka u konce. Místo toho však máme tendenci toto systematické násilí zlehčovat, smát se mu, obviňovat jeho oběti, hledat vysvětlení, která neexistují, nevhodně se doptávat a nedůvěřovat. Přičemž ale docílíme pouze snížení jeho reálnosti a dopadu na nás samotné. Zlehčováním tématu ubíráme nutnou vážnost a pozornost. Při tom všem je pak velice těžké zůstat v pozoru. 

Proč to děláme? 

Použitím humoru to určitým způsobem akceptujeme jako běžnou součást našeho života. Je pro nás daleko snesitelnější a přijatelnější se podobným příběhům rozpačitě zasmát a proměnit je v žert, než je doopravdy přijmout v celém svém rozsahu. Je pro nás lehčí se nad nimi pousmát a rychle se přesunout od příspěvku dál, než si přiznat, že je náš svět touto ,,chorobou” prorostlý jako je strom prorostlý dřevokaznou houbou. A jako ten strom je i naše společnost pomalu sžírána, aniž bychom to brali dostatečně vážně. Přes smích přestáváme být bdělí a přestáváme se snažit. Přímo i nepřímo pak měníme diskurz, který nahrává násilnickým a misogynním mužům, kteří své násilnické tendence vyjadřují s daleko menším a menším strachem, jak dokazuje například tato studie. 

Paradoxně je pro nás ale snazší přijmout fakt, že se o těchto tématech vtipkuje, než přijmout výpovědi a příběhy žen, které je žijí – jejich výroky zpochybňujeme a nevěříme jim, abychom se jim později dokonce zasmáli. To dále vede k tomu, že se obrovské množství žen bojí o násilí mluvit, bojí se ho nahlásit, bojí se požádat o pomoc – přičemž se později bez rozpoznání této smutné ironie ptáme, proč tyto ženy ,,něco neudělaly dřív, než bylo pozdě”. Zatímco násilník nesedí za mřížemi a pravděpodobně také ubližuje dalším ženám. I my tak příspíváme diskurzu, ve kterém se raději násilí smějeme, než o něm s vážností mluvíme. 

Humorem, zpochybňováním a snahou najít logiku v násilí chceme marně předejít vlastním zraněním a přijetí možnosti, že se násilí děje nekontrolovatelně a může se stát kterékoliv (ale i kterémukoliv) z nás, aniž bychom ho nějak vyvolali, a aniž bychom se mu později smáli. Existujeme a násilí se stane, a pak už se tomu neumíme smát, často žijeme traumatizováni a jediný, kdo se směje, jsou další členové naší společnosti doufající, že se nestane jim. Protože pokud ho zavinila nějaká chyba oběti, oni se mohou této chybě vyhnout a jim se to nestane. Pokud to budou zllehčovat, nebude to případně tolik bolet. 

Ani dnes se tomu nesměju 

Když mi bylo 11 let, chodila jsem ráno do školy s kamarádkou, vždy jsme šly po chodníku podél silnice (kde bylo rušno). Jednou se stalo, že u nás zastavilo auto. Myslela jsem si, že se chce řidič zeptat na cestu, a tak jsem k autu přistoupila. Místo toho jsem ale spatřila muže, který na mě koukal a masturboval penisem vytaženým z kalhot. S hrůzou jsem se otočila a rychle doběhla kamarádku, která stála pár metrů přede mnou. Bylo mi zle, chtěla jsem plakat, byla jsem naštvaná, otřešená a nedokázala ze sebe dostat ani slovo. Co mě rozhodně ani nenapadlo? Této situaci se smát – v ten moment, ani o rok později a dokonce ani teď. Ačkoliv se podle mnohých vlastně ,,nic nestalo”, ve mně tento moment zůstává dodnes a dodnes je mi z něj špatně. A podobných incidentů se pak v průběhu mého života stalo ještě XY – od mužů, kteří na mě bez dovolení sahali v autobuse, na ulici, ve škole, až po muže, kteří mě fyzicky napadli. A nikdy to nebylo k smíchu. Stejně jako není k smíchu ztráta života jednadvacetileté ženy jménem Asia Womack, která prostě porazila muže v basketu.

Když se pak podíváme na všemožné statistiky, příběhy, zkušenosti a často žádné, nebo velmi malé tresty pro pachatele – může nám násilí (nejen) na ženách vůbec v jakémkoliv okamžiku připadat ,,haha”? 

*Tento text se rozhodl zaměřit na systematickou opresi namířenou proti ženám a na ženské oběti mužského násilí. Nezpochybňuje ale závažnost násilí páchané na jakékoliv jiné skupině společnosti, ať už je pachatelem kdokoliv.

** Odkaz na internetový nekrolog A. Womack